1) Jak ses dostal do klubu?

Kamarád, co si dával stejně jako já (kvůli špatnému kolenu) pauzu od závodního basketbalu mne jednou pozval mezi partu nadšenců, co si občas šli zahrát florbal do malé sokolovny ve Starči. A na přes rok, po sérii přátelských zápasů s třebíčskými hokejbalisty, si tak parta asi deseti kluků řekla, že by rádi hráli nějaké ligové zápasy a na jaře jsme se přihlásili jako TJ Hockey Bar Snipers Třebíč do sezóny, kterou jsme začali hrát v roce 2004, tehdy pod Českou Florbalovou Unii.

2) Pamatuješ si na svůj první zápas, a co si z něho vybavíš?

Pamatuji. Když vezmu přátelský, který jsme hráli v tělocvičně katolického gymnázia v Třebíči a hráli ho s hokejbalisty, tak to byla groteska. Vyhráli jsme tehdy asi 18:17 za hodinu a půl. Byla to přehlídka selhání obran a děravých brankářů v teplákách. Co se týká prvního ligového, tak to byl zápas s Letovicemi doma. Hala Spartaku s asi 30 diváky sledovala divoký zápas plný branek od nás, faulů od hostů a následných emocí od Sniperů. Smazali jsme je tenkrát 9:0 a Mišák (Michal Pazderník) měl snad hattrick a 5 bodů. No kdybyste toho kluka blonďatého tehdy viděli, před 30 kily, jak tam lítal a dělal si kužely ze soupeřů. Já jako obránce jsem se sotva potkal v útočné fázi s míčkem. Ještě jsme úplně kolektivně a vyspěle netrénovali, tak ani nehráli, ale ten pocit z prvního vítězství je k nezaplacení.

3) Sestav nejlepší lajnu dle sebe ze všech hráčů historie klubu (G, LO, PO, LK, C, PK) a proč jsi vybral tyto hráče?

G: Kdybych měl vybírat ze všech, co kdy klečeli v brance Snipers, vybral bych Davida Štose. Ten kluk měl neskutečný talent a zvládal dělat při chytání ještě show. Určitě si někdo vybavujete jeho běžecké souboje z půlky hřiště s útočníky a jeho zvedání z kolen ala gymnastka. Bohužel si top formu udržel jen 2 roky a časem pro něj byla show důležitější, než samotné chytání. To brankář, který měl podstatně menší talent, ale vydřel si solidní a stálou formu byl Petr Brestovský, který ve florbalové bráně v podstatě dospěl a základy chytání se učil sám a ze začátku bez nutného vybavení.

LO: Nejlepší obránce všech dob Snipers byl Štefan Furdan. V juniorském věku jeden z nejlepších hráčů v Čechách. Bohužel jeho životní styl se nesnoubil s reprezentací České republiky. Když už v dospělém věku hrál za Snipers Třebíč, neprošel přes něj skoro nikdo a byl neskutečně produktivní obránce. Branky dával sóly typu „jedu na motorce, mě nechytnete“ nebo brutálními pumelicemi i z půlky.

PO: Jakub Kočí. Nastoupil k nám ještě v juniorském věku, když přešel z hokeje. Měl neskutečný přehled, dobrou střelu, ale hlavně byl správný lídr obranné hry a téměř vždy s chladnou hlavou. Škoda, že hrál extraligu jen při vysoké škole za Bulldogs Brno a pak dal přednost práci.

LK: Nejlepším hráčem na levém křídle je podle mne historicky Pavel Štěpánek. Strašně šikovné ruce. Dělal i freestyle a ty kousky byly neuvěřitelné. Co se týká samotné hry, tak uměl skloubit kombinační akce s vhodně vloženou kličkou a chladnokrevným zakončením.

C: Jako prvního centra samozřejmě vidím Michala Pazderníka. Duše Snipers Třebíč a neskutečně šikovný, pokorný a nikdy se nevzdávající hráč. Bez něj bychom nikdy nedosáhli takových výsledků ve stejném čase. Nepostradatelný.

PK: Holas Jakub. Byl výborným pravým křídlem s neskutečně smrtícím výběhem a střelou tahem. Ve skrumáži před brankou se dokázal taky prosadit.

Tedy ideální sestava dle mě je: Brestovský, Furdan – Kočí, Štěpánek Pavel – Pazderník – Holas

4) Rozdíl mezi začátky klubu a současností?

Jedním slovem obrovský. Od dob, kdy začínala hrát parta cca 15 kluků a za sezonu platili cca 10.000 Kč a vydrželi s jednou sálovou obuví jednou holí, se změnilo opravdu hodně. Za vším je práce hlavně Michala Pazderníka a v poslední době Ladislava Bazaly, Hany Jahodové, šéftrenéra mládeže Pavla Nesnídala a mé maličkosti. V podstatě jsme vybudovali sportovně smýšlející komunitu, která má obrovský potenciál. Snad se nám podaří tuto práci přetavovat taky v dobré výkony na hřišti při zápasech.

5) Tvůj nejhezčí gól?

Skoro celou „kariéru“ jsem hrál levého obránce. Ze začátku působení se obránci při útočné fázi hry příliš nevyužívali, takže jsem moc bodů neměl. Ale občas jsem dal i branku a jednu výstavní si pamatuju. Na půlce jsme ztratili míček a běžel na mě jeden dravý útočník. Já se správně stihl otočit ve směru hry a čistě lehkým hitem jsem protihráče obral o míček. Následně z výběhu z naší poloviny jsem si prohodil centra a běžel mezi obránce. Než mne stačili obrat o balónek či zablokovat jsem vypustil zhruba z 13m točený projektil, který skončil v levém horním rohu branky. Gólman se jenom ohlídnul. Ten samý zápas jsem měl nicméně taky pech a dal si po soupeřově rozehrávce z rohu vlastní branku po odrazu od boku.

6) Jaký největší úspěch jsi v klubu zažil?

Poslední postupovou sezonu do divize jsem hrál asi do půlky a pak šel na operaci krčních mandlí. Takže žádná hitparáda. Proto bych rád zmínil postup z pozice trenéra s kolegou Mišákem (Michalem Pazderníkem) do nejvyšší juniorské soutěže a následující sezonu, kdy jsme byli kousek od postupu do play-off. Bohužel v následném play-down jsme spadli zase do druhé ligy.

7) Pro mnoho sportovců je konec kariéry okamžik hrůzy, který se snaží oddalovat, co to jen jde, z pocitu prázdnoty. Je to i Tvůj případ?

Ne. Nebojím se ani smrti, tak proč nějakého konce. Každý konec má totiž nový začátek a sportovat budu celý život, dokud mi to zdraví dovolí. Závodně florbal ale už nejspíš praktikovat nebudu. Ale slza asi ukápne.

8) Co bys vzkázal mladým dravým Sniperům?

Sportujte. Bavte se tím a myslete na tu cestu k úspěchu, ne cíli. Dobrý pocit z výkonu je totiž k nezaplacení.

9) Co ti florbal vzal a dal?

Nevzal mi snad nic. Dal spoustu nových známých, zkušeností, znalostí a dovedností. Navíc slušnou fyzickou kondici a pár dobrých přátel.

10) Jak moc ti florbal chybí v současné "covidové době"?

Nechybí mi jen florbal, ale celkově ta situace stojí za starou belu. Vláda by nás měla nechat sportovat, protože jinak je to cesta k lenivému, obéznímu a neustále naštvanému národu.

11) Doporučil bys Snipery novým zájemcům o florbal, případně proč zrovna Snipers?

Každopádně. Jsme velká rodina s otevřenými srdci. Vedení klubu má už spoustu zkušeností a férový přístup ke každému. Umíme podpořit ve sportování i méně solventní členy a zkrátka je s námi zábava.

Tímto rozhovorem tedy končíme naše povídání s hráčskými veterány v dresu Snipers Třebíč stylem „to nejlepší nakonec“. Nicméně připravujeme další klubové rozhovory, abychom vám všem alespoň o něco málo zpříjemnili to věčné a nepříjemné čekání na tréninky a florbalové zápasy.