Ahoj Pavle, díky že sis udělal na naše čtenáře čas. Jsme na prahu 21. klubové sezóny, na konci léta mohli naši členové vidět dokument o předešlých 20, tak jakou očekáváš ty tu nadcházející? S čím do ní vstupuješ?

Ahoj, díky za pozvání. Nijak výjimečně, do sezóny vstupuji stejně jako do těch předešlých a těším se na nové výzvy a práci s našimi hráči.

Než se dál pustíme do toho, co všechno letos bude, pojďme se podívat na to, co bylo. Je sice velmi nepravděpodobné, že by tě někdo v klubu/regionu neznal, ale tvoje cesta k florbalu a co bylo před ní zas tak známé není. Jak se tedy bývalý hráč hokeje a fanoušek cyklistiky stal šéftrenérem florbalu ve Snipers Třebíč?

K samotnému florbalu jsem se dostal díky svým dětem, kteří jej dodnes aktivně hrají. Jak si již zmínil, aktivně jsem hrál hokej a s florbalem má mnohé společné, ale já měl potřebu se o samotném florbalu dozvědět víc a rozhodl se udělat si trenérskou licenci, abych mohl svým dětem v rozvoji trochu pomoci. Neměl jsem v tu chvíli ambice se stát trenérem. “Trenér” se ze mě stal až poté co jsem byl osloven klubem.

Začátky nebyly vůbec jednoduché, měl jsem na začátku na starost hned dvě nejmenší kategorie. Hodně mi tehdy pomohly rodiče od dětí, které jsem trénoval.

Šéftrenérem jsem se stal díky svému zájmu a díky prostředí ve kterém jsem se pohyboval a mohl se jako trenér rozvíjet.

V průběhu sezóny k tomu pomalu směřovalo a během off-season se to stalo oficiální, staneš se novým členem realizačního týmu mužského A-týmu. Jak se tento posun vlastně „upekl“? Do kategorie doroste velká řada hráčů, kteří ti procházeli dlouhá léta pod rukama.

Přesně jak říkáš. Většina těch kluků mi prošla rukama a chtěl bych se dál podílet na jejich rozvoji. Jedná se tedy o vlastní rozhodnutí a rozhodnutí kabiny.

Mimo člena vedení klubu, šéftrenéra, asistenta trenéra u týmu mužů jsi i hlavním trenérem u kategorií dorostenců a juniorů. Pojďme se chvíli věnovat tomu trenérskému řemeslu. Cítíš, že musíš k jednotlivým kategoriím přistupovat nějak jinak nebo se tvůj trenérský styl příliš nemění? Mají jednotlivé kategorie svá specifika, se kterými musíš počítat?

Každá kategorie má svá specifika, ale vždycky je na konci láska ke sportu jako takovému.

Roli asistenta trenéra sis vyzkoušel i v rámci krajské reprezentace, kdy jsi stanul po boku svého dobrého kamaráda Luby Rauera, kterého mohou naši čtenáři znát, mimo jiné, z loňského soustředění. Společně jste vedli tým Vysočiny na krajských turnajích i na ODM. Jak vzpomínáš na tyto turnaje a neměl bys ještě ambici se ke krajské reprezentaci vrátit?

Role jsme si i prohodili (smích). Jsou to zkušenosti, které jsou pro “kariéru” trenéra hodně důležité. Pracujete s nejtalentovanějšími hráči v regionu a samotná práce je hodně odlišná od té v klubu. Po dvouleté pauze jsem se do kolotoče KCTM vrátil.

Jako trenér máš vždycky možnost se posouvat, vzdělávat, zlepšovat. V čem konkrétně se snažíš ty zlepšovat? Je nějaké sportovní odvětví, které má, podle tvého, potenciál ovlivňovat florbalové trenéry?

Forma a možnosti vzdělávání jsou u ČF na vysoké úrovni a stále se rozvíjí. Samozřejmě hledám nové věci nejen ve florbale, ale také v hokeji, fotbale, házené a dalších. Dnes je vše jednoduše dostupné a každý trenér by se měl stále vzdělávat a hledat cesty ke zlepšení svých svěřenců a tím nemyslím jen samotnou práci s míčkem nebo tvrdosti ve střelbě.

Teď otázka trochu na tělo, ale už jsme ji naznačili. V minulosti jsi trénoval svoji dceru Natku, letos Šímu, tak jak náročné nebo neobvyklé to je pro tátu trénovat vlastní dítě?

Rozhodnutí je na každém trenérovi. Já osobně s tím problém nemám a věřím že s tím neměli, nemají problém Natka a teď i Šimon. Je důležité si nastavit určitá pravidla a zůstat objektivní.

Letos se ti blíží ta pomyslná meta odtrénovaných 600 oficiálních zápasů [pozn. nejedná se o zápasy na letních turnajích nebo jiných neoficiálních akcí od ČF], což je úctyhodný počet za 8 let. Máš nějakou vysněnou metu, které by si chtěl dosáhnout? Nebo až ucítíš, že je dost, tak pověsíš „trenérskou tabulku na hřebík“? Máš nějaký zápas z těch 600, na který rád nebo často vzpomínáš? Jak by pro tebe vypadal zápas, na který bys celý život vzpomínal?

Pro mě jsou to hlavně nezapomenutelné zážitky a zkušenosti, nejen sportovní. Stále mám chuť se Snipery pracovat. Důležitá je pro mě podpora od rodiny a té si vážím. Vzpomínám na spoustu zápasů, výhry, prohry a určitě jich několik přibude.

Pájo, děkuji za rozhovor. Máš teď prostor něco vzkázat členům, fanouškům, rodině.

Díky všem za podporu. SNIPERS FOREVER