Ahoj Máslo, díky, že sis udělal na naše čtenáře chvíli času. Málo který ze Sniperů se může chlubit kariérou, jakou máš za sebou ty, ale pojďme si jí projít pěkně od začátku. Sniperem si se stal na počátku roku 2010, ale tvé florbalové krůčky začaly jistě dřív, je tomu tak? Kdo tě tehdy k florbalu přivedl?

Ahoj Snipeři! Já byl od mala milovníkem snad všech sportů, ale vlastně jsem nic aktivně nedělal, a ani u nás v rodině nebyl nějaký jakoby jasný „rodinný“ sport, který by se předával z generace na generaci, no a prostě jsem se přihlásil na „kroužek“ florbalu, který se konal v tělocvičně obchodní akademie. Shodou okolností zde fungoval i mužský tým TJ OA Třebíč a Michal Prášek si nás vzal pod svá křídla a přihlásil soutěž mladších žáků. My jsme tak konečně nemuseli jen trénovat a hrát proti sobě v kroužku, ale začali jsme hrát i zápasy.. to se bavíme o roku 2005/2006.

Jak vypadali Snipers Třebíč více jak 10 let dozadu? Mnoho z našich hráčů nebo členů tou dobou ještě florbal ani nehrálo. Tak jaký byl florbal v této „době archaické“?

Myslím, že tehdy florbal byl živelnější, nikdo to moc neuměl, nebyla moc taktika a bylo to spíše o talentu, pokud to prostě někdo měl v sobě, a nebo ne. Myslím, že v té době to bylo vše takové jiné.. na tréninky se chodilo spíše jako kvůli partě - a tu jsme měli skvělou a myslím, že to je základ pro to, aby byl někdo úspěšný i po individuální stránce. Snažili jsme se chodit pořád do haly, co jen to šlo a být spolu. I náš přechod z OA pod Snipery proběhl v pohodě a myslím, že jsme si tu super partu a zdravou soutěživost mezi sebou přenesli i na hřiště a vlastně poměrně dost kluků to pak dotáhlo až do áčka, ať už to byl Vojta Janata, Pavel Tůma a nebo Lukáš Štveráček.

Modro-bílý dres jsi oblékal 2 roky. Během nich přišly první zápasy v mužském A-týmu a bodově velmi úspěšné sezony v juniorských soutěžích. To hlavní ale přišlo na začátku sezony 2012/13, kdy jsi zamířil do Mladé Boleslavi! Jak se tento přestup upekl? Přeci jen, přestupy na trase Třebíč-Boleslav se nestávají každou sezonu…

Myslím, že to bylo primárně díky krajským výběrům a olympiádě děti a mládeže, ve kterých se mi poměrně dařilo a patřil jsem k tahounům. To je prostě nejlepší formát pro mladé hráče, kteří nějak vynikají v dané kategorii, pak je normální, že zde si trenéři vybírají případné nadějné hráče do juniorských týmů. I když v té době byla myslím úroveň juniorské extraligy trochu jiná. Za mé éry prostě nebylo tak normální, aby junioři hráli mužskou extraligu, to byly výjimky a dneska když se podívám na soupisky extraligy, tak je tam velké množství i 16-17ti letých kluků, je to asi prostě spojené i s tím, že dorostli ročníky, které už prostě mají florbal jako sport číslo 1 odmala. Nicméně juniorská extraliga byla opravdu našlapaná otevřená soutěž stejného formátu jako mužská extraliga a bylo normální, že se prostě tahali do ní hráči z celé republiky do velkých týmů. Já jsem měl nabídku od Tatranu a Boleslavi. Tatran ale požadoval, abych šel na školu do Prahy a to se mi nechtělo na maturitní ročník opustit Třebíč, takže bylo pak velké štěstí, že mi Boleslav umožnila dojíždět pouze na páteční tréninky, plus zápasy. Myslím, že to bylo spojené i s tím, že jsem s Boleslaví absolvoval v létě před sezónou Prague Games a juniorský Czech Open, který jsme dokonce vyhráli, a jednoduše jsem tam dobře zapadl mezi kluky. Pak jsem měl domluvený pouze střídavý start na 7 zápasů, jenže ty první zápasy se mi dost povedly a věděl jsem, že to bude dobré, že na tu ligu úplně v pohodě mám a nebudu tam jen do počtu, a tak se zrodil přestup, i když vedení Snipers mě moc pustit nechtělo ?.

V sezoně 2012/13 jsi současně oblékal dres jak Mladé Boleslavi, tak i Třebíče. Během této sezony jsi měl šanci poměřit síly i s pravděpodobně nejlepším českým florbalistou posledních sezon – Markem Benešem. Zároveň jsi si odbyl i Superligový debut proti brněnským Bulldogům. Jaké máš vzpomínky na svojí první sezonu v „Bolce“? Byla nějaká věc, která tě výrazně překvapila? Musel sis na něco neobvyklého zvykat?

No ta první juniorská sezóna v Boleslavi byla naprosto skvělá, myslím, že se nám dařilo i více, než se čekalo, a to i mně osobně. ? Myslím, že nejen Beny, ale celkově ten náš ročník 94 byl velmi silný. No ten první rok v Boleslavi, jak jsem říkal, byl pro mě ještě takový přechodný, jezdil jsem jen na páteční juniorský trénink a víkendové zápasy, nicméně dostal jsem v průběhu sezóny pozvánku i na chlapské tréninky, ale to jsem prostě nezvládal časově. Takže někteří spoluhráči z juniorky už normálně chodili s chlapama a já bohužel ne. Když byla aspoň trochu možnost, tak jsem se samozřejmě snažil s chlapama jít na trénink, ale bylo jich málo - nicméně jsem rád, že jsem dostal za odměnu alespoň ten debut v Brně. To pro mě bylo velké.. ještě k tomu v Brně, což bylo nejblíže Třebíči, takže mohli přijet i naši a kamarádi.

Největší rozdíl mezi Třebíčí a Boleslaví byla přirozeně rychlost hry, florbalová chytrost protihráčů/spoluhráčů a samozřejmě taktická připravenost, kdy se řešil opravdu každý detail hry, standartní situace, pohyb bez míče a tak.

A jestli mě něco překvapilo? Tak to byl dům trenéra juniorky Petra Pánka, protože měl opravdu obrovský dům za Boleslaví a vlastně všichni jsme u něj přes herní víkend bydleli a prakticky tím jak bylo v týmu spousta hráčů, kteří nebyli z Boleslavi, tak tam celá osa týmu byla furt spolu, a proto myslím, že se tam vytvořily super kamarádské vztahy a dodnes jsou to moji skvělí kamarádi, i když se třeba pak třeba kluci nedostali do A týmu a vlastně jsme spolu hráli v některých případech „jen“ rok.

Sezonu 2013/14 jsi odehrál už pouze v Boleslavi. Jak těžké bylo dát třebíčskému dresu sbohem? Musel jsi se dlouho rozhodovat, jestli této příležitosti využít?

Těžké to bylo ten rok předtím, protože jsem se konečně dostal plnohodnotně do A týmu a hrál jsem se svým dětským idolem Pavlem Štěpánkem, a to mě mega bavilo..a najednou jsem to měl opustit a jít do neznáma.. popravdě jsem si myslel, že to bude jen na těch 7 zápasů, protože jsem si nějak extra nevěřil, že bych prostě tak zapadl a měl dobrou pozici v týmu a já to prostě mám rád, když jsem důležitým článkem týmu a ne jen někdo do počtu.

Na sezonu 13/14, když jsem šel do Bolky do A týmu už to bylo v trochu jiné pozici. Šel jsem do Prahy na vysokou školu a prostě jsem věděl, že někam do extraligy půjdu a nemůžu zůstat v Třebíči. Byl jsem moc rád, že mi Bolka nabídla místo v A týmu, protože to nebyla vůbec samozřejmost, a i když jsem vlastně končil sezónu jako kapitán juniorského týmu, tak to nebylo nic jistého, vzhledem k tomu, že Bolka v tu chvílí procházela velkou obměnou a dělala první opravdu velké nákupy hráčů, oficiálně jsem dostal nabídku pokračovat v Boleslavi až v létě před začátkem letní přípravy.

Budoucnost ale ukázala, že to bylo očividně správné rozhodnutí. V té sezoně dokráčela Mladá Boleslav až do finále poháru, kde jednoznačně smetla Otrokovice poměrem 10:3. Jak vzpomínáš na výhru v poháru? Vybavíš si ještě, co se ti tehdy honilo hlavou? Můžeš, prosím, přiblížit našim čtenářům, jak vlastně vypadají přípravy na jeden z vrcholů sezony?

První výhra v poháru 2014 (takže je to 10 let! wau) na to se nezapomíná, byla to historicky první trofej pro Boleslav a oslavy byly velké. Já jsem pak kvůli tomu dokonce ani nedal zkoušku co jsem měl 3 dny potom, byla to jediná zkouška, co jsem nedal na VŠ, tak na to se taky nezapomíná ? . Tehdy jsem to asi ani moc neřešil, myslím že jsem to finále ani nehrál, ale to jak všichni kolem slavili tam mě to strhlo taky, přeci jen bylo vidět že to pro všechny starší hráče, kteří byli z Boleslavi, vedení a tak znamenalo fakt hodně. Přípravy nebyly žádné extra, řekl bych standard, jako na jiný zápas – taktika, video, individuální pohovory po lajnách atd.

V následující sezoně jsi si s Boleslaví zopakoval finále poháru, které pro vás dopadlo zase úspěšně. Tentokrát jste ve vyrovnané bitvě porazili po nájezdech brněnské Bulldogs. Všichni ale věděli, a mladoboleslavský dokument „Made in Bolka“ to velmi hezky reflektuje, že tím hlavním vrcholem mělo být až finále Superligy v pražské O2 Aréně. Tak jaké bylo „tvoje“ Superfinále?

Výhra druhého poháru byla pro mě osobně asi lepší a emotivnější, vzhledem k tomu, že jsem cítil, že na tom mám také docela zásluhy, vzhledem k tomu, že už jsem toho v sezóně odehral více a citíl jsem se více jako součást týmu. No a pak přišlo superfinále.. nejprve neuvěřitelná euforie, když jsme urvali to semifinále a věděli jsme, že si zahrajeme v O2 areně(viz foto), samotný zážitek z O2 areny už takhle štastnej nebyl. Prohrali jsme na nájezdy a já jsem se na palubovku ani nedostal.. takže člověk je kousek od toho aby vyhrál a i kousek od toho, aby si zahrál v O2 areně, ale ani jedno se nepovedlo, to je něco co mě v tý kariéře fakt mrzí, že tohle nevyšlo! A jinak musím říct, že ten smutek trval fakt dlouho, těžko se to kousalo…

Ke svému poslednímu zápasu za Mladou Boleslav jsi nastoupil 15. prosince 2015. Zahrál sis v pohár mistrů, finále poháru a zažil i Superfinále jako hráč, jak zpětně hodnotíš tuto kapitolu své florbalové kariéry? Na co nejradši vzpomínáš? Jaké to pro tebe bylo sdílet kabinu s legendami našeho sportu jako jsou Petr Novotný (bývalý kapitán a trenér MB), Jiří Curney (hráč Sparta Praha), bratři Chroustové (aktuálně hráči Kanonýři Kladno), Radim Křenek (hráč Česká Lípa), Jiří Bouška, David Rytych nebo Jan Jelínek?

Zažil jsme toho v Boleslavi fakt hodně, jsem za to vděčný, vůbec se mi o tom nikdy nesnilo.. že si zahraju pohár mistrů? Vůbec, no way. Samozřejmě zpětně si říkám, jak by ta kariéra třeba byla, kdybych hrál někde jinde a měl jinou roli v týmu, přeci jen, v Boleslavi bylo docela plno .? Dělali jsme si z toho srandu, že v jeden moment bylo v Bolce 15 hráčů, kteří měli minimálně jeden start za reprezentaci.. takže konkurence docela byla ?.. každopádně vzpomínám na vše jen v dobrým, byly to fakt skvělý roky a skvělá kabina. Těch pár jmen co jsi vyjmenoval určitě není všechno a nerad bych na někoho zapomněl, ale všichni byli super, i když si třeba zprvu drželi od nás mladších trochu odstup. Musím říct, že nejvíce mě v tom překvapil Fojtis (Ondra Fojta), z toho šel vlastně docela i strach, ale postupem času jsem si k němu našel cestu a ve finále to byl hrozně dobrej a srdečnej frajer! K tomu jen chci dodat, že je nutný s tím počítat, že všechny tyhle legendy prostě jsou profíci a na hřišti očekávali furt maximum, a prostě už to není ten „kroužek“ a i trénink nebylo možné vypustit či nebýt 100% ready, a když to tak náhodou nebylo, tak to vždy dají najevo. To je možná i něco, co bych chtěl předat všem mladým Sniperům, pokud se Vám podaří dostat se do nějakých větších týmů, tak tohle je něco s čím se musíte naučit pracovat, umět přijmout kritiku, ale zároveň nebýt z toho nějak skleslý nebo nervózní a prostě hrát na maximum a nebát se hrát, dovolit si atd, hlavní je neupravovat svoji hru jen abych něco nezkazil ale zároveň musí být vidět, že tomu dáváte maximum.

Před sezonou 2016/17 jsi se vrátil k nám do Třebíče, ve které jsi už zůstal. Svojí bohatou kariéru jsi se rozhodl po letošní sezoně ukončit, je tomu skutečně tak? Když se zpětně ohlídneš na tyto sezony v Třebíči, na co budeš rád vzpomínat? Které momenty se ti navždy vryly do paměti?

Po krátkém působení v Black Angels v první lize jsem se rozhodl vrátit do Třebíče hlavně kvůli klukům a kvůli tomu, že jsem chtěl pomoct udržet Národní ligu, kam se postoupilo. Myslím, že jsme hráli opravdu super florbal a maximum co jde s jedním tréninkem týdně. Ale pak se stalo přesně to co jsem nechtěl a určitě jsem si nemyslel, že bych měl končit takto. Poslední dvě sezóny pro mě byly fakt těžké, protože se nedařilo vůbec nic.. a s tím byla spojena i nějaká frustrace z mé strany a moc chuť pokračovat nebyla. Nevím popravdě jak to bude, ale třeba se sem tam v dresu Třebíče objevím, stejně si myslím, že mi to bude chybět..?

Nejvíce budu vzpomínat určitě na 5. zápas s Hranicemi v Třebíči před plnou halou, kdy jsme postoupili do semifinále Národní ligy, to bylo fakt asi nejlepší pocit, co jsem v Třebíči zažil. Naopak opravdu pocit, který se mi zaryl pod kůži, tak byl poslední hvizd v Přerově, když jsme spadli z Národní ligy.. to bylo opravdu těžké vidět všechny a nést to břímě, že se to nezvládlo a přesně proč jsem tu byl, tak jsem nedokázal a to udržet v Třebíči ligu… Zároveň pro mě osobně stejně jsem tady byl primárně kvůli partě co tu byla, to se těžko popisuje ale SNAJPOŠ ví… k tomu jsem hrozně rád za kluky z Brna, kteří u nás myslím zůstali mnohem déle, než oni sami čekali, jsem hrozně rád, že jsem je vlastně díky florbalu poznal a udělal si skvěly kamarády – zdravím do Brna!

Poslední na závěr. Co pro tebe znamená Snipers Třebíč? Je málo lidí, kteří by měli tento klub tak v srdci, jako jej máš ty, tak nám prosím pověz, co a kdo jsou Snipers Třebíč.

Rodina. Snajpoš. Víc netřeba dodávat. Snad jen poděkování Mišákovi a Laďovi, bez nich by ta rodina nebyla a ještě bych si teda přál, aby to takhle jako já cítilo do budoucna co nejvíce lidí.

Máslo, díky moc nejen za rozhovor, ale také za všechno, co jsi pro nás udělal. V historii klubu zůstaneš zapsán zlatým písmem a věříme, že tady naše společná cesta ještě nekončí, ale pouze přichází krátká pauza.