Ahoj Naty, moc díky, že sis na naše čtenáře našla chvilku! Prozraď nám, prosím, jaké byly tvé florbalové začátky a kdo tě k florbalu dostal.

Ahoj Filipe a ahoj všichni! S florbalem ve Snipers jsem začala v roce 2014, jestli si správně vybavuji. K florbalu mě vlastně přivedl bratr (Šimon Nesnídal, dorostenec). V té době jsem ještě tancovala a před tím jsem vyzkoušela více sportů, až jsem vlastně skončila tady.

Ještě, než se dostaneme k tvému přesunu do pražského Tatranu, prozraď nám tvojí nejoblíbenější vzpomínku z dob, kdy jsi ještě oblákala modro-bílý dres.

Moje nejoblíbenější vzpomínky z dob ze Snipers… no je jich hodně, ale určitě ty chvíle, kdy jsme jezdili všichni společně na turnaje a jen si to užívali. Vždycky bylo hodně srandy a vlastně celkově ty lidi tady jsou skvělí.

Zúčastnila ses také celé řady reprezentačních kempů a účastnila ses ODM 2019 v Liberci. Co byly nejcennější zkušenosti z těchto akcí?

Na většině akcí jsem patřila mezi nejmladší a snažila jsem se nasbírat co nejvíc poznatků od starších hráček. Skvělou zkušeností bylo i poprvé hrát před větším publikem než jenom před rodiči. Musela jsem se popasovat s tlakem a očekáváními.

V roce 2021 ses přesunula do Tatranu Střešovice. Byla to hned jasná volba nebo ses musela dlouze rozmýšlet? Jak vypadá tvůj „tatranský týden“? Jak probíhá váš zápasový den?

Úplně jasno hned nebylo. Měla jsem více nabídek, kam jít, ale ta tatranská byla ze všech stran nejlepší, i když na dojíždění nejnáročnější.

Můj týden na Tatranu vypadá tak, že mám umožněno být do středy na trénincích „doma” (myšleno v Třebíči), a poté čtvrtek a pátek tréninky v Praze. Celý víkend potom zápasy. Na ty máme většinou sraz dvě hodiny předem. Součástí přípravy na zápas je i video rozbor, který trvá zhruba půl hodiny. Když hrajeme oba zápasy doma, tak si dojdeme společně na oběd.

Pochopitelně jsi toho musela hodně obětovat. Zkus prosím našim hráčům, kteří by podobnou nabídku v budoucnu dostali, přiblížit, jak náročné časově i fyzicky to pro tebe je?

Než všechno tohle zvážíte, musíte si uvědomit, jestli budete nějak zvládat školu, protože vzdělání by pořád mělo být na prvním místě, jelikož se ještě florbalem nikdo moc neuživí.

Časově náročné je to opravdu dost. Cestuji v podstatě pořád, netrávím moc času doma. Takže jo, je to velmi vyčerpávající, ale pokud je to, co chcete, tak vždy musíte něco obětovat. Člověka to musí hlavě bavit.

Jak se ti daří kombinovat náročný florbalový program se školou? Jak to doma vnímají rodiče?

Občas je to hodně náročný, protože moc času na učení není, protože se hodně nacestuji. Ve volném čase, kterého sice není moc, se snažím škole věnovat, jak nejvíc můžu.

Mým rodičům jsem neskutečně vděčná. Vědí, že to není lehký, takže na mě nevyvíjí tlak ohledně školy a snaží se mi vždycky pomoct. Celkově mám v rodičích velkou oporu.

V minulé sezóně sis vyzkoušela i nejvyšší ženskou soutěž. Jaké pocity jsi měla, když jsi nastupovala ke svému prvnímu zápasu?

Vybavuji si, že jsem měla strašně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla hrozně nervózní, dokonce i trochu strach, ale zároveň jsem měla obrovskou radost, že si můžu jít zahrát nejvyšší ženskou ligu, obzvlášť když jsem věkem teprve juniorka. Byl to skvělý zážitek ale!

V obou klubech působíš i v roli trenérky. Co tě na této práci nejvíc naplňuje? Bylo naopak něco, při čem ses zarazila a zvažovala, jestli je trenérství pro tebe?

Do této role jsem se tak trochu uvrtala sama. Ráda pracuji s dětmi a naplňuje mě jim být oporou a zároveň je naučit něčemu novému, být jim jakýmsi vzorem. Těžší je asi to, ze musíte nějak udržet jejich pozornost a to je u dětí velmi náročné. Občas nastanou i chvíle, kdy vidíte, že vás neposlouchají, a vy je musíte okřiknout, ale to dělám opravdu nerada.

Z mojí strany je tohle všechno, moc děkuji za rozhovor, Naty. Vzkázala bys ráda něco našim čtenářům?

Taky moc děkuji. Těším se, až zase začne sezona, a budu se moct se všemi zase potkávat a chodit podporovat různé kategorie.