Ahoj Martine, díky že sis na naše čtenáře udělal čas! Pojďme tedy rovnou na to. S florbalem jsi začal v roce 2008, florbalu se tedy věnuješ skoro 15 let. Přibliž nám, prosím, svoji florbalovou cestu.

Ahoj Filipe, zdravím také fanoušky kvalitního florbalu v Třebíči. Myslím, že to udává český florbal, ale vlastně poprvé jsem se s florbalem potkal v 6 letech (rok 2002). Kdy mě otec začal brávat hrát neděle dopoledne s chlapama. Poté jsem hrál jak za Orel Kněžice, tak zároveň i za Sokol Kněžice. Jak nám byla v Kněžicích Orlovna malá, domluvili jsme se s panem Kulou a přestoupili jsme tam, kde jsem hrál až do mužů. Během toho co jsem byl v Okříškách, jsem stihl hostování ve Snipers, kteří postoupili do G2 ligy juniorů, a také jsem byl na hostovaní v Havlíčkově Brodě. Po konci v Okříškách jsme s Honzou Kourkem rozhodli jít zkusit své štěstí do světa a přestěhovali se do Pardubic. Nejspíše jsem neoslnil a poslali mě do Svitav, kde jsem strávil půl roku a následně jsem přestoupil do Třebíče, kde jsem vydržel rok a půl. Poté jsem se stěhoval do Brna. Přišla nabídka z Bulldogs Brno a po florbalové stránce nebylo nad čím přemýšlet. V Brně jsem se zdržel rok a půl a vrátil se zpět do Třebíče.

Jak jsi sám zmínil, vyzkoušel sis i superligovou štaci. V čem byla tato zkušenost jedinečná? Co ti do tvého florbalového života dala?

Odpověď je asi klasická… kontakty, kamarády, zážitky a otevřelo oči, jak se trénuje ve větším klubu. To by bylo asi z té florbalové stránky, ale také jsem už začal pracovat a musel se o sebe postarat. Maminku jsem si sebou nebral [směje se].

Co podle tebe musí dneska mladý hráč udělat, aby se mu taková příležitost naskytla? Nebo si myslíš, že ta pravá dřina začíná až tehdy, když se hráč do elitního týmu dostane?

Určitě asi zaleží, odkud jsi. Kluk z male vesnice musí mít i štěstí, ale dřina začíná už u dětských kategorií. Co se do junioru nenaučíš, tak se možná už nenaučíš vůbec. Taky pokud se chceš jako mlady hráč prosadit, tak musíš být v něčem lepší než ti starší a zkušenější.

Bohužel, musíme zmínit i letošní sestup z Národní ligy. Jaké jsou podle tebe důvody, proč jsme nedokázali soutěž udržet?

Důvodů bylo jistě víc. Na začátku sezony hrála roli smůla, nedařilo se nám využívat přesilovky, což sezonu předtím rozhodovalo zápasy. Dále taky sestup 3 týmů z první ligy a postupu 2 namotivovaných celku z divize a potom i celoklubová klasická (ne)produktivita.

V našem klubu zároveň působíš i jako trenér. Vedl jsi naše juniory a letos tě čekají mladší žáci. Jak ses k trénovaní vlastně dostal?

K trénovaní jsem se dostal tak nějak omylem. Když jsem se vrátil, tak mě mrzelo, že nejsou žádní hráči, co by se dokázali protlačit do áčka, což mi přišla jako velká škoda a chtěl jsem to změnit. Po dvou letech u juniorů jsem zjistil, že to není úplně tak, jak jsem si představoval. Trénovaní jsem se, nicméně, vzdát nechtěl a dostal jsem na starost mladší žáky. Proběhla chvilka rozhodovaní, jestli bych dokázal stihat tréninky z práce. Jelikož pracuji v Jihlavě, tak to je trochu komplikovanější, ale nakonec se povedlo najit kompromis.

Jak by ses popsal jako trenér? Máš nějaké trenérské vzory? A co je podle tebe na trenérském povolání nejtěžší?

K trénování jsem se dostal na můj vkus brzo, teď po dvou letech to hodnotím spíše negativně. Navzdory jednomu druhému a jednomu třetímu místu, osobní pocit není dobrý. Myslel jsem si, že stačí ta herní praxe a je to vyřešeno, ale ono to tak úplně není. Věřím, že jsem lepší než před dvěma lety, ale furt je tu kupa prostoru na zlepšení a doplnění si vzdělání. Na trenérství si myslím, ze je nejtěžší, mít na všechny stejný metr a správně vysvětlovat situace tak, aby je pochopil každý.

Martine, moc ti děkuji za tvůj čas! Je ještě něco, co bys rád vzkázal našim fanouškům a čtenářům?

Doufám, že letos si na halu najde cestu co nejvíce lidí. Čeká nás spousta zajímavých soubojů o Vysočinu s Jihlavou, Havlíčkovým Brodem, ale i Žďárem. Určitě tam jsou i další zajímaví soupeři, kde bude padat spousta gólů. Těším se, až Vás uvidím na tribuně a sezonu si všichni v klubu pořádně užijem!