1) Jak ses dostal do klubu?

Do Snipers jsem přišel díky svému synovi Janovi. Ve svých 11 letech přišel s tím, že ho strašně baví florbal ve škole, že mu to ale nestačí a chtěl by hrát v nějakém klubu. Nejdříve jsme zkusili třebíčský Spartak, tam nás kupodivu odmítli, že mají dětí dost… Ale že prý v Třebíči začínají s dětmi i Snipeři. Dostal jsem kontakt na Michala Pazderníka a z malého „Baziho“, jak syna bleskově překřtili, se stal Sniper. Ze mě ještě ne. Až tak asi po dvou letech za mnou přišel Michal, jestli bych nechtěl pomoci ve vedení klubu. Po opravdu krátkém přemýšlení a s podporou manželky (kteréžto potom snad tisíckrát litovala) jsem se já, sportovně nepoužitelný člověk stal florbalovým „bafuňářem“, členem výkonného výboru spolku a postupně přes vedoucího týmu u mládežnických celků také vedoucím A týmu Snipers Třebíč.

2) Pamatuješ si na svůj první zápas, a co si z něho vybavíš?

No svůj první zápas si pamatuji. To se ovšem ocitáme na fotbalovém hřišti v Přibyslavicích, je mi tak asi 10 let, na sobě mám žákovský dres Sokola Horní Újezd, dostávám míčem pumelici „na trojúhelník“ a s vyraženým dechem musím střídat. Jak říkám, sportovně nepoužitelný. Ale co se týče Sniperů, Tak si pamatuji turnaj mladších žáků ve Slavkově, kde tehdejší Snipeříci obsadili tuším třetí místo a já jakožto rodič gólmana byl patřičně pyšný na první synův klubový úspěch. Někde v pozadí už tenkrát byla cítit patřičná klubová hrdost.

3) Sestav nejlepší lajnu dle sebe ze všech hráčů historie klubu (G, LO, PO, LK, C, PK) a proč jsi vybral tyto hráče?

Tak z této otázky se s dovolením vyvleču, protože za prvé v otázce gólmana jsem ve střetu zájmů a za druhé bych nevybíral ze všech hráčů, ale jen z období mého působení ve Sniperech. Nicméně já se zaměřím spíše na osoby, které působí či působily ve vedení klubu, protože tato práce není vidět, ale bez těchto lidí by Snipeři nebyli, tam, kde jsou.

V počátcích klubu to byli především pánové Petr Klimeš ml., Petr Klimeš st., Tomáš Forman a Michal Pazderník. Hlavně těm patří velký dík za odvahu, s jakou do toho šli a položili silné základy fungování Snipers. Prakticky vše se tehdy financovalo jen z členských příspěvků a o nějakém dlouhodobém výhledu nemohla být řeč. Musím zmínit ale taky Petra Šmejkala, který přišel do vedení v těžké době personální výměny a velice pomohl k „restartu“ Snipers. Přinesl to správné marketingové myšlení, a díky tomu došlo ke stabilizaci a následnému velkému rozvoji klubu. No a jméno Michala Pazderníka musím vyslovit ještě jednou, protože to je především on, který Snipery táhne i v současnosti, srší stále novými nápady, vymýšlí i v této nešťastné době nové akce a jestliže se říká, že nikdo není nenahraditelný, tak o Michalovi to neplatí. On prostě nenahraditelný je.

4) Rozdíl mezi začátkem Tvého působení v klubu a současností?

„Tři mušketýři„ v předcházejících rozhovorech na tuto otázku odpověděli prakticky jednotně a já se k nim přidám – rozdíl je obrovský! Z pěti týmů se Snipeři rozrostli na současných čtrnáct, klubový rozpočet se za tu dobu zečtyřicetinásobil. To myslím mluví samo za sebe. Samozřejmě, že hodně pomáhá město Třebíč, státní dotace do sportu jsou také na lepší úrovni. Spolupráci s našimi marketingovými partnery máme, myslím si, dobře navázanou. Markantně se změnilo trénování, ať už prostředí, kdy malé tělocvičny třebíčských škol v minulosti nahradily dvě velké haly Spartaku a ZŠ Horka-Domky v současnosti, nebo personální trenérské obsazení. Už neplatí, že jeden člověk přebíhá mezi 2 – 3 kategoriemi. Dnes má každý tým svého trenéra a ten se může soustředit jen na svoje svěřence. Velkou roli hrají rodiče hráčů našich mládežnických kategorií. Pomáhají vytvářet tu pravou klubovou atmosféru na všech akcích Snipers. Trochu mi to připomíná období mého příchodu do Snipers, kdy jsme s rodiči stejně starých ratolestí taky tvořili příjemný kolektiv a dodnes si máme co říci. Bez zapálených rodičů, i kdybychom měli světové trenéry, by to vůbec nešlo. Za to patří všem velký dík.

5) Jaký největší úspěch jsi v klubu zažil?

Největší úspěchy, na kterých jsem se snad alespoň malinko podílel, mám dva. Postup A týmu do třetí nejvyšší soutěže – Národní ligy. Ale osobně řadím, asi hlavně proto, že to bylo poprvé, o trošičku výš postup juniorky mezi 12 nejlepších juniorských týmů v republice a účast v G2 lize 2013/2014. V té sezóně byli Snipeři v Třebíči jediným klubem v nejvyšší celorepublikové soutěži, byť juniorské. Bohužel nás tenkrát prakticky od poloviny základní části pronásledovala velká marodka a kluci si s elitou zahráli jen jeden ročník. S tím taky souvisí můj největší neúspěch ve Sniperech, i když tenkrát jsme to asi nemohli, i když jsme se snažili, ovlivnit, a sice to, že po sestupu z G2 ligy se prakticky rozpadla celá juniorka, kluci to neunesli, z velké většiny úplně skončili s florbalem a tato generace šikovných hráčů ve Sniperech doteď chybí…

6) Jak s trenéry vycházíte?

Jestliže je otázka myšlena jakože jak vycházím s trenéry A týmu, tak odpovídám, že skvěle. Jak s Michalem Kelblerem, tak s Michalem Pazderníkem. Ono to ale ani jinak nejde, všichni stavíme na upřímnosti a rovném jednání.

7) Co ti florbal vzal a dal?

Co mi florbal vzal? Vůbec, ale vůbec nic!

Co mi florbal dal? Hlavně a především spoustu kamarádů, skvělých a zajímavých lidí, ke kterým bych se nikdy nedostal nebýt florbalu. Potkáváte lidi z celé republiky, poznáváte nová místa (i když převážně okolí sportovních hal). Jste stále v mladém kolektivu, což mě strašně nabíjí (ty dnešní mladé ale přesto občas nechápu) a když vidíte, že vaše úsilí není nadarmo, je to ta největší odměna, kterou můžete dostat.

8) Co bys vzkázal mladým dravým Sniperům?

Ať se nevzdávají při prvním částečném neúspěchu, zatnou zuby, a vydrží. Těm talentovaným vzkazuji, že jen talent nestačí, je třeba velké úsilí, aby se z talentovaného sportovce stal ten nejlepší. A jednou z nejdůležitějších vlastností by měla být POKORA. To slovo dnes moc populární není, ale ti nejlepší v jakékoli lidské činnosti jsou povětšinou velmi pokorní a uvědomují si, že nic na světě není zadarmo a váží si lidí kolem sebe, protože i díky nim se dostali tam, kde jsou. Na druhou stranu je také mnoho sportovců, kteří moc velkým talentem neoplývali a úspěchů dosáhli převážně svou pílí a zarputilostí. Tak takovýmto florbalistům ve Sniperech bych vzkázal, ať vydrží o to víc, florbal je krásná hra, která se dá hrát na mnoha úrovních. A hlavně jste v super kolektivu lidí se stejnými zájmy. A i když to nakonec dopadne tak, že výkonnostně opravdu na soutěžní úroveň nestačíte? Nevěšte hlavu, Snipeři vás nezapudí, můžete pomáhat i jinak a budete pořád v naší florbalové komunitě, ať už při pořádání zápasů a turnajů, nebo „jen“ v hledišti jako zapálený fanoušek. Těch není nikdy dost.

9) Jak moc ti florbal chybí v současné "covidové době"?

Chybí mi a moc. Chybí mi atmosféra při domácích utkáních A týmu, chybí mi byť jen letmý pohled do publika, chybí mi průpovídky v autobuse při celodenních cestách za soupeři na Ostravsko i jinam, chybí mi špičkování v kabině, chybí mi ten slastný pocit po vítězství. Nechybí mi ty nervy, když se nedaří a depka v autobuse, když se prohraje.

10) Myslíš, že se NL ještě letošní sezónu rozehraje?

Co si myslím, není v tuto chvíli podstatné. Situace se má tak, že k tomu, aby se z Národní ligy letos postupovalo či sestupovalo, stačí podle Českého florbalu do 6. června odehrát polovinu programu základní části, což pro nás znamená sehrát šest utkání. To jsou při zápasech sobota, neděle tři víkendy někdy od poloviny května. To pořád myslitelné je. Ale, má to smysl? Osobně bych byl asi raději, kdyby se tato sezóna už nerozeběhla a všichni se soustředili na tu následující.

11) Doporučil bys Snipery novým zájemcům o florbal, případně proč zrovna Snipers?

Jednoznačně doporučuji. Jestliže tě florbal baví, jsi ten pravý člověk, který Sniperům může pomoci. Poznáš spoustu fajn kamarádů, budou se ti věnovat dobří trenéři a s florbalem se podíváš do všech koutů naší vlasti. A budeš-li chtít, i po Evropě, až to tedy půjde, a já věřím, že to půjde. O hodně krásných zážitcích sdílených v mladém kolektivu netřeba mluvit. To je to nejhezčí.